::
 ::




location :: root / media activism... / MEDIALITA JAKO REPREZENTACE

MEDIALITA JAKO REPREZENTACE


k problematice zprostředkování a poznání


Teze:

Vědomí je vázáno na záznamy dat v médiích.

Formy mediality nepřistupují k vědomí s časovým odstupem, tj. později a jakoby zvenčí, nýbrž jsou pro tvorbu obsahů vědomí konstitutivní. Jinak řečeno: umožňují vědomí propojení na interface obrazů a dat.

Vnímání je nejen anestetická konstrukce předmětu.

Při vnímání se nedržíme představy, že vnímání je sloučení předmětu s něčím korespondujícím, nýbrž představy, že jde o konstrukci předmětu s vyloučením toho, co propouštíme ze zřetele.

Reprezentace jako multiplicita mediality.

Reprezentaci chápeme jako kvalitativní multiplicitu, jako generativní proces zástupných aktualizací virtuálního. V problematice obraznosti jde o zdvojený model zastoupení. Medialita je tak prostředkem zástupných aktualizací i simulací této zástupnosti.

A. Vědomí a medialita

? ..umělecká díla, která jsou nejúchvatněji němá, nám
nepomohou, ale budou chycena do sítě diferencí a referencí,
které jim dávají textuální strukturu.?
J. Derrida

Elementárním předpokladem translace obsahů vědomí je ?přítomnost? jisté zprostředkující instance. Medialita ? způsob a forma zprostředkování, instance schopnosti nést a převést určité obsahy vědomí, umožňuje, zvláště pak z pohledu reflexe uměleckých děl, vícenásobné diferování vlivu zprostředkování na to, co je to viditelnost viděného. Tedy zároveň i na určitou schopnost souběžného, protože ?zprostředkovaného? tj. pře-neseného, a současně ?neseného? tj. zprostředkováním ?vyneseného? odlišování obsahů předmětů viditelného a rovněž i možností jak ovlivnit, narušit či pozměnit stávající a etablované formy reprezentace. Co tím rozumíme?
Medialita je pojem s poměrně komplexním obsahem. Nejen že ?zajišťuje? přenos či převod datového toku vědomí, medialita sama je především určitým modem datového toku. Setkáváme se zde tudíž se zdvojenou modulací: převod dat ve vědomí je vázán na samotný operační postup mediality. V převodu se objevuje pouze to, co je ve spojení ? tj. je kompaktibilní s mediálním interface vědomí. Nelze tedy hovořit o pouhém vyloučení, odsunutí toho, co není zařazeno do reference vědomého prostě proto, že to neumožňuje princip anestéze. To, co je ve vnímání, je jistě předmět, či přesněji : způsob vykazování předmětnosti s obsahem, který k dané formě vykazování a příslušnému režimu předmětnosti / obě tyto verze nemusejí být v souhlase/
nabývá podoby předmětu tak, aby akty vědomí mohly být vázány na souhlasný systém referencí určující podoby mediality: a to předmět v určité korespondenci s tím co umožňuje sama medialita: tedy kompaktnost interface převodu. Ovšem druhý krok k pochopení je poněkud zvláštní.
Právě interface převodu mediality vylučuje na podruhé: nechává propadat vše to z datového toku, co neprojde sítí virtuálního zdvojení. Řeč je o implicitní utilitě, která spadá pod mediační interface převodu, jež zdvojuje předmět: převádí jej do modu příslušné mediality /obrazové,zvukové, grafické aj./ a přenáší teprve tehdy, je-li virtuálně přítomen v původním načtení. Na tomto místě je nezbytné krátké zastavení.
Ve zjednodušené verzi lze provést následující popis. Interface převodu datových toků samotné mediality není prostým přepisem a následným nesením určitých obsahů: interface vylučuje vše, co nelze převést na mediační matrici. Mediační matrice vyžaduje virtuální zdvojení: jinak bychom museli předpokládat samostatnou a velmi funkční paměť pro mediaci. Neboť předmět vědomí je ?translatován? po drahách, jež jsou vlastní mediaci, nikoli předmětu samému. Uchovávat v jakési mezivrstvě příslušné odkazy na linie převodu předmětu v matrici mediace by byla nesporně podivná pojistka pro případ, že předmět je mediován v jiných drahách, než jsou ty, které umožnil jeho prvotní převod. Právě funkce zmíněného interface zajišťuje, aby virtuální zdvojení ponechávalo otevřenou možnost pro propojení jiných obsahů, tj. dalších, které postupně k předmětu můžeme přidávat, než jsou ony původní. Vraťme se na chvíli k počátku: právě virtuální zdvojení ponechává ve hře onu předmětnost předmětu, na níž jsou vázány akty vědomí. Forma předmětnosti je vždy už v souhlase s režimem mediace, se selektivitou translace, sekundární je zde naopak celá oblast toho, k čemu se pak vědomí v aktech vykazování obsahů dané předmětnosti připojuje.
Může se totiž ?jakoby empiricky? krýt obsahem, který nese translace příslušné formy mediace, nebo, pokud dochází k odpojování zamýšleného sledování obsahu zvoleného předmětu (prostě jenom proto, že dále je již v této formě nepoužíván, nikoli k nepotřebě, nebo proto, že je nezbytné přejít k jinému kontextu) se vrátit do ?nulového bodu? instantní předmětnosti: tj. do virtuální reference: tzn. jde o návrat před konstituci obsahů samotného předmětu, návrat do virtuálního zdvojení, odkud je možné celý postup začít znova. Buď tak, že se zvolí odlišná forma vykazování,která je vázána na modus translace, či na jiný režim předmětnosti- zpředmětňování, jež je zase odkázán na formu mediace.
Tyto převody multiplikace virtuálního umožňují vědomí měnit vcelku plynule pole dispozičních kontextů tak, aby mohlo začleňovat, podle výše uvedeného postupy rozmanité modulace do systému spojování a navazování linií souvislosti.
Rozumíme tím lineární řazení tak, aby vědomí mohlo být právo svému předmětu: předsunovalo před sebe jeho sebe-prezentaci tím, že ji vezme za svou. Prézentnost vědomí se tak děje skrze reprezentaci zpředmětněného.
Neboť ?předmět? ve funkci vědomého obsahu je jako konstrukce skutečné věci jak její ?re ? prezentací?, tak i ?prezentací? modu zpředmětňování. Chceme-li tedy hovořit o prézentnosti vědomí, musíme vzít v potaz, že tato je výsledkem odstupu, důsledkem dvojí diference a dvojího čtení ve virtuálním obsahu datového toku vědomí. Protože ?prézentnost? vědomí je výsledkem odstupu od modů či forem zpředmětňování, tudíž i odstupem od podnětu, tedy věci či jevu, jenž k formě zpředmětnění vedl. To na straně jedné. Na straně druhé pak sledujeme jiný pohyb: diferenci předmětu vůči zpředmětnění a diferenci aktualizace daného předmětu od aktualizace jiných verzí téhož předmětu.
Do aktuální pohotovosti mohou pronikat různé verze téhož předmětu, tedy i různé formy či realizace zpředmětňování. Potom je snad zřejmé, že sama prézentnost vědomí se objevuje pouze tehdy, je-li nesena příslušnou verzi aktualizace předmětu. Je součástí modu reprezentace předmětu i způsobu zpředmětnění. Právě toto dvojí ?zapojení? vědomí do toho, co je aktuálně předmětem stojí u zrodu multiplikačních verzí viditelného, se kterými pracuje výtvarné umění. Řekněme rovnou, že zcela zřejmé se to stává zhruba od ?deformační? verze vizuálního P.Cézanna.
Odtud také pravděpodobně pramení důrazné připomenutí P. Klee: totiž, že umění nezobrazuje skutečnost, ale umožňuje vidět. Z tohoto náhledu řečeno: umožňuje uvádět na scénu aktualizací předmětů i to, co je reprezentuje jako mody ?ne ? viditelného?, protože duplicitního, zdvojeného či multiplikovaného ve virtuálním pozadí.
Praxe zobrazování ve výtvarném umění totiž napovídá, že tím, jak virtuální pozadí ?pracuje? se zdvojením datového toku vědomí tak, aby uchovalo jak vše načtené, tak i to právě načítané, skutečnost čehokoliv je vázána na užitý interface obou virtualit. Tedy na tom, co je aktualizováno a co naopak samou aktualizací. Že to není totéž, je zvláště ve 20. století na dílech výtvarných umělců vcelku zřejmé.
Upřesněme si ještě jednou již výše naznačený postup aktualizace a zpředmětňování. Použijme nyní náhled, v němž je zapojena jak verze příslušné aktualizace, tak i modus selektivity mezi předmětem/ tak je načten v jednom záznamu virtuálního pozadí/ a jeho formou zpředmětnění /: tedy selektovanou verzí propojení druhé virtuality ? jak se načtená data spojují s tím, co je dále ve virtuálním pozadí načítáno jako nová data.
Tím, že cosi aktualizujeme v modu předmětnosti neznamená, že virtuální pozadí dále nenačítá jiná data.Proto i každá nová aktualizace je zároveň novou diferencí a odstupem od právě načtených dat. Zdvojení virtuálního je tímto postupem stále posilováno./.
Jinak řečeno: obsah jevu nebo věci, mnohonásobně modulován selektivitou v řadě forem vykazování, režimů zpředmětnění, typu translace a příslušné verze mediace pak nabízí vědomí nikoli jako to, co je a může být samo sebou v sobě, ale jako to, co je reálným zdvojením toho, co reprezentuje jako předmět.
Tímto postupem či režimem aktualizací se zároveň vytváří pole pro instantní kontexty: virtuální zdvojení totiž znamená jak dvojí načtení předmětu, ale rovněž i ne-ukončené odsunutí jednoho záznamu od druhého. Dvojí načtení neběží paralelně, ale po sobě, což značí, že se v časovém ohledu liší, a obsahovém je pouze analogický.

Virtuální zdvojení je tak vlastně určitým implicitním odkazem v modu mediality: přenášená data o předmětu se mírně odlišují od původně načtených dat.
Obrysy předmětu totiž podléhají onomu příslušnému modu mediality a tudíž upraví, přesměrují předmět do převáděcí polohy.
Dělají z něj, a to v jistém specifickém smyslu, umělecký fakt. Zkreslují totiž původní načtení dat do podoby, která umožňuje předmět vidět, vnímat a reflektovat. Medialita tak nejen umožňuje přenos a převod předmětu ve vnímání, ale přesněji řečeno: vytváří ?nový? předmět. Předmět jako výsledek virtuálního zdvojení, kterému translace v médiu zprostředkování podléhá. Nový předmět pak především kopíruje ve vědomí své nové linie zpřítomnění: je totiž výsledkem trojité diference. Předběžně řečeno na tomto místě: vizuální umění v zásadě nedělalo nic jiného než možná nevědomě kopírovalo systém, který platí pro medialitu. Odkazovalo k obrazu, vjemu předmětu jako formě zobrazení v modu, který korespondoval s modem mediality. Barva, plocha a linie je analogickou formou diference.
Vraťme se nyní k naší druhé tezi: Dalším předpokladem je proporcionalita vnímání: jednak vnímáme pouze to, co nás zajímá, a zároveň, vylučujeme vše ostatní. Řečeno s Deleuzem:vnímání tedy není předmět plus něco jiného, k tomu přidaného, ale obráceně: předmět minus něco jiného. Přesněji to, co míjí náš zájem. /Deleuze: 1991:4/ Konečně poslední zastavení: umělecká díla nás v aktu vnímání staví na teritorium hmoty: naše popisy daných děl, naše snahy o interpretaci ovšem vyžadují vliv paměti, její instantní přítomnost, což značí, že jsme v modu ducha, tj. že v okamžiku, kdy opouštíme oblast uměleckých děl, abychom mohli hovořit o tom, co jsou, uvolňujeme místo reprezentaci, která je přinejmenším poněkud problematická, neboť nutně závisí na specifické linii subjektivity.
Tedy ve směru dvou čistých přítomností, které se původně vzpírají reprezentaci: řeč je o přítomnosti vnímání a přítomnosti paměti.
/viz Deleuze: 1991:5/
Medialita jako reprezentace vlastně může znamenat způsob, jak obě tyto verze přítomnosti uvést v jedno: v reflexi uměleckého díla jako multiplicity virtuálního, které je v přítomnosti vnímání trvale v dosahu a v přítomnosti paměti instantně mediováno. Tato instantní mediace ve formátu jedné linie subjektivity je ve výsledku medialitou jako reprezentací. Zkusme se tedy nyní podívat, jak k tomuto výstupu můžeme dojít.

II. Výtvarné umění nabízí poměrně zajímavý pohled na proměnu daných forem vykazování.
Vývoj a průběh změn, jimiž výtvarné umění prošlo nabízí poměrně přesvědčivou podobu modulací rozmanitých forem vykazování, které nejsou bezprostředně závislé na režimu zpředmětňování, ale spíše na tom, jak využít potenciálu virtuálního zdvojení jinak, než běžně používá vědomí ve formě chápání světa jako textu, věty, argumentu či logiky. Závislost forem vykazování, které je, jak se nám zdá, výtvarnému projevu bližší, je spíše vedena v linii prohlubování odporu a mnohdy jen velmi jemných diferencí vůči stávajícím či převládajícím režimům zpředmětňování.
Od impresionismu až po abstraktní expresionismus / tyto vývojové etapy jsou vybrány pouze namátkově/ se projevuje ve výtvarném umění něco, co zasluhuje naši zvýšenou pozornost nejen pro svůj neustávající proces změn v oblasti viditelného, ještě ?zaznamenatelného? pouhým viděním, ale přinejmenším ještě pro jiný důvod: pro stále hlubší ponor do dispozitivů virtuálního zdvojování, pro pohyb v tomto prostoru mnohdy neslýchaný a hlavně a především: pro způsob, jakým oblast virtuálního zdvojení využívá pro změnu paradigmatu reprezentace.
Jestliže jsme už poznamenali, že vědomí je modu mediace vděčné za stálý atak oblasti virtuálního zdvojení, za možnost sledovat a číst své vlastní formy prézentnosti jako systémy sekundární reprezentace, byť jsou tyto formy pro vlastní obsahy předmětů vědomí re ? konstitutivní, pak výtvarné umění doplňuje tento postup o svůj svébytný přínos. Přichází s ?klíčem? k odemčení komnaty, která je za systémem reprezentace jakoby skrytá a nedostupná.
Přichází totiž s ?ideou přerušení?: reprezentace je přerušením modu prezence. A to tak, že prézentní obsahy režimů zpředmětnění nejsou k dispozici jinak, než jako přerušení toho, co se k vědomí vázalo jako instantivita obsahů: totiž jako stálá přítomnost něčeho, co má svůj vlastní přístup k datovým tokům, které umožňuje modus mediality a příslušný princip translace, které si jednotlivé akty vědomí zdánlivě přivlastňují. V proměně viděného ve výtvarném umění uvedené epochy je znatelný pohyb směrem dozadu - k přerušení této fiktivní vazby na obsah toho, co vědomí pokládá za předmět svých vlastních aktů vykazování předmětnosti.
Nic takového se ve skutečnosti zřejmě neděje. Naopak: vazba obsahů vykazovaných předmětů je přímo závislá na principu translace těchto obsahů, na daném modu mediality, tedy na způsobu, jakým ona translace provádí svá vlastní přerušení vazby vědomí na svůj základ: na oblast virtuálního zdvojení. Pak je poměrně dobře možné, chápat prezenci jakéhokoliv obsahu jako modus přerušení reprezentace, jako odpojení vazby zpředmětňování a jejich příslušných režimů od forem vykazování, neboť to, co se nakonec vykazuje, je ono přerušení: nulový stav reprezentace.
Neboť reprezentace reprezentuje prezenci jen jako prázdnou, zastavenou diferenci. Jako diferenci mezi jednotlivými modulaci uvnitř režimu virtuálního zdvojení, který tím, že je ?nulován?, je v tomto okamžiku instantně k dispozici jako prezence. Jako ? nulový stav reprezentace? se tak nabízí prodleva mezi oběma mody virtuálního, jako sebe-vykazování toho, co ustrnulo na rozhraní mezi oběma branami uskutečňování.
Vědomí tento stav poté vykazuje jako aktuální obsah virtuálního, jako ideální reálné, jako ?daný? - takto prodlevou daný - obsah svého režimu zpředmětňování. Právě onen ?stav poté?, je tím, co tak přehledně nabídlo k vidění výtvarné umění uvedeného období. Nabízelo totiž zjištění, že žádná forma viditelného není čistě a jednoduše vázána na formy vykazování či režimy zpředmětňování. Zároveň ovšem pouze poskytlo rozhodující náhled na to, že oba postupy lze nahlížet jako určitou manýru reprezentace. A nejen to.
Umožnilo zahlédnout pohyb, který se děje na okrajích viditelného, pohyb, který napovídá něco málo o tom, že je zde něco, co leží za hranicemi viditelného a přesto to neustále tlačí a moduluje viditelné směrem tam, kde se děje onen nulový stav.
Do prostoru ?sebe - vykazování? interface obou modů virtuálního: tedy tam, kde se viditelné jako uskutečnění translatované mediace předmětů stává obrazem. Obrazem toho, co je možné vidět, jestliže jeden z modů virtuálního nabízí svoji vlastní řeč k promluvě v režimu ?nulového stavu?: v režimu zastavení. Ať už pohlížíme na výtvarné umění jakkoliv, v režimu mediace lze vidět, že nulový stav reprezentace je samotným principem toho, co lze spatřit ve stavu, který označujeme za vidění. Tímto se ovšem posouváme do oblasti, která přímo odporuje samozřejmosti viděného.
Tedy do oblasti mnohem méně přístupné, než by se možná z letmého náhledu mohlo jevit.

autor vyučuje na IZV UK a FSV UK

Symposium INSEA 2000

 

Comments





    visions :: homes :: register :: forgot password
kyberka  ars morta universum  Web Independant Manifesto