::
 ::




location :: root / media activism... / Roland Barthes

Roland Barthes



Když u nás po některých časopiseckých pokusech vyšel v roce 1967 první - a na tři desetiletí poslední - překlad jeho knihy, byl to v chvatu hna-ném směsicí nadějí a obav (a jak se brzy ukázalo obav víc než oprávněných) pro jistotu hned dvoutitul Nulový stupeň rukopisu. Základy sémiologie (původně 1953 a 1964). Termíny jako "třídní rukopis" nebo "buržoazní rukopis" jsme mu tehdy rádi odpustili kvůli tomu, že kniha díky nim ve svém břiše provezla věty jako: Je jisté, že stalinská ideologie vytváří hrůzu ze vší problemati-ky, dokonce a zvlášť z problematiky revoluční: buržoazní rukopis je vcelku považován ze méně nebezpečný než její vlastní rozvljení. Komunistič-tí spisovatelé jsou tudíž jediní, kdo neochvějně udržují buržoazní rukopis, jejž buržoazní spiso-vatelé sami už dávno odsoudili. (49)
Mezi otce sociální ekologie by se Barthes nicmé-ně nedostal pouze díky svým studiím literárněkri-tickým a sémiologickým. Čeho se tento v první řadě vnímavý, poté ironický a teprve pak vzdělaný a spekulativní myslitel dotkl, z toho se stalo in-telektuální téma nejprve pro Francii a poté i pro světovou scénu. Platí to i pro pohled na architek-turu z hlediska znakového. Velmi citovaným a tím i vlivným se stala pasáž z jeho eseje Sémiologie a urbanimus (původně z roku 1967 ve francouzském časopise, cituji z německého překladu varchitekto-nickém časopise Werk z roku 1971): Problém (...) je, aby výraz jako ,,řeč města? vykrystalizoval z čistě metaforické podoby. Bez problémů lze hovořit o řeči města obrazně, asi jako se mluví o řeči kina nebo o květomluvě. Skutečně vědecký skok nastane tehdy, až bude možné hovořit o řeči města bez metafor. V zemi rétoriky, kde slovo splývá s gestem a odpověď předchází otázce, to neznamenalo sice rovnou to, že by se tak konsti-tuoval nový obor, ale rozhodně vznikl nespočet prací, které pochopily tuto větu jako legitimizaci "exaktního", to jest klopotně formálního popisování architektonických struktur, a chrlení záplavy nových, vzácně nesrozumitelných a od té doby kromě jejich autorů nikým nepoužívaných termínů (říkám to jako jeden z takto postižených).
V 60. letech minulého století byl ve Francii strukturalismus ještě na vrcholu své slávy. Mezi jeho stoupenci i rozmělňovateli nastal hlad po dalších atraktivních tématech, na něž by bylo možné jeho postupy uplatnit.
Paradoxem tohoto duchovního klimatu, kdy bylo možné cokoli, ale zároveň takříkajíc nic pořádného, bylo, jak silně byla Barthesova výzva k novému přístupu fatálně spjata s tím starým. V této době se setkal s pracemi zakladatele strukturalismu Ferdinana de Saussura, a ještě než je důkladně nastudoval (z čehož vydal o sedm let později počet v Základech sémiologie), napsal úspěšnou knihu o tom, co on sám si představuje pod sémiologií mýtů dneška - Mytologie (1957). Jsou to akty vnímavého, intelektuálně hravého, z princi-pu neukázněného a někdy i formálně chybujícího myšlení; brilantní eseje dovedené na pokraj srozumitelnosti (což je ve Francii vstupenkou do "síně slávy"), které co nestihly na dřevěných nohou ana-logií, to dohnaly přelétáním z jednoho obláčku metafory na druhý. Myšlení, které by bez heuristické pomůcky obraznosti neudělalo ani krok. Myšlení naprosto protikladného scientistickému tažení za totální demetaforizaci vědeckého jazyka. Žádný vpravdě francouzský myslitel však nestojí o to být oblíben jedněmi a odvržen jinými: chce provoko-vat všechny, všem stranám dát najevo, že jejich postupy zvládl a překonal, a tím všechny fascino-vat a podrobit si je. Barthes za "skutečně vědecký skok" sémiologie architektury považuje tedy okamžik, kdy už tento obor nebude mluvit "jen" v metaforách. On sám to naštěstí v žádném ze svých tematických výbojů neudělal a jeho náznakový pokus o krok tímto směrem z roku 1957 skončil fiaskem.
K rozboru tohoto jeho omylu se ještě vrátíme, neboť je přímo freudovsky příznačný pro dobu, autora i jeho publikum. Aby však bylo zřejmé, co vlastně na Barthesových myšlenkách tehdejší čte-náře včetně architektů tak přitahovalo, zanořme se na chvíli do citovaného eseje.
V sémantice už nesmíme myslet v pojmech slovníkových hesel, to znamená ve smyslu seznamů slovníkových obsahů a proti nim stojících nosičů významů. Nemůžeme tedy prvek od prvku vykládat jako v tradičním snáři, například že okno rov-ná se toto, dveře zase ono. Ne náhodou po připo-menutí tehdejších nových trendů v lingvistice (distributivní sémantika) nebo literární kritice (New Criticism) Barthes zmíňuje zásadní obrat v psychoanalytickém výkladu snů: Konečně na poli psychoanalýzy se už nedá hovořit o pojmové symbolice,' toto je zřejmě mrtvá část Freudova díla: už není možné vytvářet psychoanalytický slovník. To vše má za následek, že se diskredituje slovo "symbol?, neboť tento pojem doposud vyvolával dojem, že se znak vztahuje k obsahu, k jeho danosti. Já sám používám pojem "symbol? ve vztahu k organizaci nosičů významu, a to k organizaci syntagmatické nebo paradigmatické, ne však už k organizaci sémantické.
Příkladem paradigmatu v architektuře by mohl být třeba soubor všech (přípustných) oken nebo dveří. Syntagma je v případě sémiologie architektury vlastně průchod konkrétní architekturou, jedinečný proces jejího čtení. Z této na pohled tak odtažité, "nepraktické" distinkce vytěžil ale Barthes zcela zásadní vhled pro porozumění středu města a centrálního náměstí: Výzkumy městského jádra v četných městech ukázaly, že středobod městského centra (a každé město má nějaké centrum), které nazýváme tvrdým jádrem není kulminačním bodem nějaké zvláštní aktivity, nýbrž je svérázným prázdným "ohněm", existujícím v představě, jakou si společenství o centru vytváří.
Převedeno do lapidární řeči: náměstí není rovno nejvyšší koncentraci činností, a tím méně staveb, ale naopak je prázdnem, které označuje. Označuje místo, kde se mohou odehrávat aktivity tak neslučitelné jako korunovace nebo poprava, trh nebo koncert, organizovaná manifestace nebo bujná oslava. Jak je možné, že se tato absence znaku stává znakem? Plyne to z toho, že význam znaku pochází z jeho pozice v celém systému, tedy ze vztahů paradigmatických (soubor možností) i syntagmatických (jednotlivé prožitky). Barthes k tomu v Základech sémiologie říká: Nulový stupeň - není tedy vlastně "nic (..), je to nepřítomnost, jež označuje,' (..) nulový stupeň svědčí o síle celého systému znaků, který takto vytváří smysl "z ničeho? (f. (114)
Tato argumentace byla v dobách, kdy Barthes ve svobodném světě koketoval s marxismem, pro nás za železnou oponou, kde jsme tímtéž marxismem byli dušeni, velkou nápomocí. Posilovala nás v náhledu, že výrazová síla náměstí nepramení z masivní vertikální dominanty, jak si to představoval režim v NDR, který na Alexanderplatz postavil teh-dy nejvyšší věž Berlína: jejím zdrojem jsme především my, uživatelé náměstí, na základě neustále se proměňujícího úhrnu našich akcí a interakcí, mezi nimiž mají významnou roli naše způsoby čtení náměstí: I když - nutně - vycházíme při snaze o čtení města, ve kterém se nacházíme, z osobního vztahu, měli bychom být početní. Tím, že se všechny tyto způsoby čtení různými typy čtenářů navrství na sebe (..), vzniká řeč města.
Náměstí je vlastně prostředím veřejného dialogu, umožňuje jej a je jím neustále nově dotvářeno.
Po osvícení navozeném setkáním s dílem de Saussura předhodil Barthes francouzskému publiku a jmenovitě obci strukturalistů další potravu. Hlava strukturalismu Claude Lévi-Strauss aplikoval své metody na mýty archaických civilizací. Tím humanitní obor - kulturní antropologii - v očích akademického světa konečně vyzdvihl mezi exaktni (což tehdy znamenalo skutečné) vědy. Byla to klopotná terénní i analytická práce, ne jenom proklamace nové optiky. Barthes zůstal i nezůstal u mýtů: nastolil téma mýtů současnosti. V cyklu fejetonů sahal takříkajíc v terénu každodennosti po jednom nevážném až bulvárním tématu za druhým - wrestling, hranolky, striptýz - a prezentoval je jako mýty, na které se lze dívat strukturalisticky, a tak odhalovat jejich skryté významy. Sebrané články z let 1954-1956 doplnil esejem nazvaným Mýtus dnes.
Dalo by se říci, že v krátkých textech objevil Ameriku - sémiologickou kritiku ideologie - v zobecňujícím závěru prohlásil, že připlul do Indie, tedy na kontinent sémiologické kritiky mýtů současnosti. Pokud bychom vzali jeho tvrzení, že objevil Indiány, vážně (tedy že nešlo o publicistickou ná-lepku mýtu ve smyslu tradované polopravdy), pak se Barthes ve svém pojetí mýtů stal hluboce zpátečnickým, neboť se vrátil až do poloviny 19. století, před Schellingovo dílo Philosophie der Mythologie (1842), ve kterém bylo (pro vědecký přístup
k mýtům víceméně jednou provždy) nahlédnuto, že mýty byly od antiky mylně pojímány: byly chá-pány jako pohádka, naivita, blud, ba lež, která mu-sí být odhalena nebo v lepším případě pravdivě vyložena. Mýtus v době, kdy je plně při síle, je vel-mi efektivní (tedy pragmaticky pravdivý), neboť je roven tomu, co lidé vidí a co vytvářejí, nikoli jen co si vyprávějí nebo přehrávají. Roland Barthes
kritizoval projevy ideologie, tedy pokusů dobové moci podsouvat lidem pohled na svět, který ji bez ohledu na realitu ve všem podporuje. Barthes vel-mi ideologicky rozlišoval pouze dva odstíny jediné-ho "mýtu": buržoazní a maloburžoazní. Sám při-tom v té době vězel až po uši v ideologii, které říkal "revoluční".
Ve zmíněné sbírce fejetonů Mytologie (český překlad 2004) najdeme nicméně některé popisy vpravdě sociálněekologické a pro architekturu velmi inspirativní. Tak například výklad o ideologic-kém manipulování dětí pomocí hraček, který Barthes neodvozuje z marxistické příručky, ale z nahlédnutí a dalšího systémového domýšlení funkčních důsledků určitých voleb producentů hraček:
Skutečnost, že francouzské hračky doslovně předznamenávají univerzum funkcí vykonávaných dospělými, musí očividně připravit dítě na to, aby všechny tyto funkce přijalo, neboť ještě před tím, než začne přemýšlet, se mu takto utvo-ří alibi přirozenosti, které odjakživa vyrábělo vojáky, poštovní zaměstnance a skútry. Hračka (...) skýtá katalog všeho, čemu se dospělý nediví: válka, byrokracie, ošklivost, Marťané atd. (...) Je-nomže tváří v tvář tomuto univerzu věrně napo-dobených, komplikovaných předmětů se z dítě-te může stát pouze vlastník a uživatel, ale ne tvůrce; nevynalézá svět, používá ho; připravují se pro něj gesta bez dobrodružství, bez údivu a bez radosti. Je z něj učiněn malý pohodlný majitel, který dokonce ani nemusí vynalézat podněty dospělácké kauzality; jsou mu poskytnuty v hotové podobě: stačí je pouze využívat, nikdy se mu nepředkládá nic, k čemu by se musel sám dopracovat. (50-51) Barthes přitom upo-zonil i na významovou stránku "pouhé" volby ma-teriálů: Běžné hračky jsou vyrobeny z nevzhled-né hmoty, jsou to produkty chemie, nikoli přirozenosti. (...) Plastická hmota se zde jeví ja-ko zároveň hrubá i hygienická, vymazává potě-šení, něžnost, lidskost doteku. Konsternujícím znakem je postupné mizení dřeva (...) Dřevo ne-zraňuje ani se neporouchá; nerozbijí se, nýbrž se opotřebovává, může vydržet dlouho, žít spolu s dítětem, postupně modifkovat vztahy předmětu a ruky. (51-52)
Vybavme si, jak tento nový, dezideologizující pohled měl i u nás - navzdory železné oponě - dalekosáhlé praktické dopady již za totality někdy na konci 60. let 20. století: pomohl diskreditovat monotematické herní atrakce pro jednu funkci ve prospěch informelních dobrodružných hřišť, kte-rá otevřela prostor pro dětskou fantazii, a vedl k odklonu od kovů a plastů ve prospěch dřeva a lan. Tím nechci říci, že neexistovaly žádné domácí argumenty pro tento posun - sám jsem se o tom něco napsal a spolupracoval jsem s několi-ka designéry a architekty věnujícími se dětským hřištím a hračkám. Barthesův způsob psaní připomínal vlastně dobrodružné hřiště: nestály na něm monotematické herní prvky jednotlivých tezí, na kterých by bylo možné se do úmoru "vyrajtovat", ale překypoval až enigmatickými náznaky, do nichž umožňoval hravým osobám všech generací promítat jejich vlastní tvůrčí vize.
Nepopiratelné chyby, kterých se Barthes dopouštěl, nepramenily z nedostatku inteligence, ale vznikaly vždy ve chvíli, kdy se dostala do střetu jeho vlastní nespoutanost s disciplínou, kterou mu ukládala militantní ideologie, pod jejíž "revoluční" prapor se hlásil.
Zanořme se na závěr do anatomie jednoho takového omylu. První schéma je z roku 1957, z ideologicky vypjatého údobí, kdy se Barthes zřejmě upřímně domníval, že nastolil demytizaci mýtů současnosti za pomoci sémiologie. O mýtu v závěrečném eseji v knize Mytologie napsal, že je to promluva (a proto mýtem může být vše, 107), a dále že je to metajazyk, neboť je jazykem sekundárním, v němž vypovídáme o tom prvním (113). Toto své tvrzení doprovodil schématem znázorněným na obr. 1, které je převzato z Hjelmsleva.

mýtus, znak, označující, označované

V průběhu následujících sedmi let nastudoval Barthes sémiologii do hloubky i šíře a v Základech sémiologie právě zmíněné schéma již správně spojuje s konotační sémiotikou (ve schématu "Konotace"), kdežto metajazyku přiřazuje schéma odlišné ("Denotace") - viz obr. 2.

Pro srovnání je třeba vědět, že označující je francouzsky signifiant, zkratka Sa, označované pak signifié, zkratka Sé. Nemělo by nás zmást, že schémata pro konotaci mají "přehozené" vrstvy; Barthes k prvním schématu poznamenává, že rozprostranění celého schématu je zde samozřejmějen čistě metaforické (113).
Ona zanedbatelná metafora, co je nahoře a co do-le, je však nesamozřejmá, neboť je významným klíčem k porozumění smyslu schématu. Metaja-zyk mluví o "obyčejném" jazyku jakožto o svém předmětu, tedy ho má jako denotaci. Vtomto smy-slu se opravdu staví nad něj, přehlíží ho jako ce-lek a vydává o něm soudy. Barthes si po sedmi le-tech povšiml v Základech sémiologie podivné asymetrie: že o denotaci se píše všude, o konota-ci skoro vůbec ne: Jevy konotace nebyly ještě systematicky zkoumány (několik upozornění je v Hjelmslevových Prolegomena). Budoucnost však patří bezpochyby lingvistice konotace. (124)
Kupodivu si ale nepoložil otázku, odkud se tato asymetrie vzala. Kdyby tak byl učinil, jeho diagnos-tika "buržoazního mýtu" by se mu byla zhroutila. Konotace byla doposud vytěsňována, neboť představuje obraznost, asociace pramenící z osobní zkušenosti, skupinové a etnické příslušnosti da-né generací, pohlavím atd. Konotace je "všechno, co nás napadá", ale co nepatří do toho, co je "vidět" a co je základem slovníkové definice. Denotace je tzv. doslovný význam, který najdeme za slovníkovou definicí slova uvedeného v bezpříznakové podobě (u podstatného jména je to nominativ, u slovesa infinitiv). Denotace vytrhuje vý-znam ze všech reálných kontextů a tváří se, že s sebou nese jakýsi neutrální = univerzálně plat-ný kontext. Konotace jakožto tzv. přenesený vý-znam odhaluje různé odlišné až konfliktní kontex-ty, je to zájmově pod barvená, emotivně nabitáinterpretace. (K podobným interpretacím denota-ce a kontace dospěl podle D. Chandlera Barthes až ve své knize S/Z z roku 1973.)
Někdy v 80. letech 20. století u nás začala probíhat odborná diskuze o tom, že architekturu musíme vidět vždy v kontextu, že není mravné ani pro-fesionální stavět budovu "an sich" - bez dialogu s konkrétním klientem/uživatelem a bez znalosti jeho zájmů a tužeb, tedy bez konotací. Takový je silně praktický průmět těchto jen zdánlivě odlehlých pojmových distinkcí.
Barthes intuitivně správně, odhalujícím způsobem zvolil pro ideologické objekty, jež zkoumal, schéma konotace, ale tento vztah nazval postaru (podrobiv se tím akademické tradici) metajazykem. Pocit, že denotace je objektivní pravda a konotace pouhé subjektivní mínění, je součástí skutečného mýtu současnosti, jímž je mýtus objektivity.
Ten ale zdaleka není jen buržoazní nebo maloburžoazní: jeho počátky můžeme sledovat přes renesanci až do antiky. To by se ovšem Barthesově "revoluční" ideologii z konce 50. let nebylo bývalo hodilo do krámu. Byla by usvědčena, že i ona se tuto drolící se formu mermomocí snaží udržet při životě, neboť se z neviditelného, a proto mocného mýtu stala viditelně poslátanou ideologií.
Vděčíme mu za jeho objevy, i když objevil něco jiného, než prohlašoval. Barthesovo internetové bytí nese paradoxní rysy
toho, že jeho recepce byla často nekritická: obrovské množství výskytů kontrastuje s vzácností věcných, nebo dokonce kritických textů: jelikož je toho od něho i o něm na papíru tolik, jako by už nemělo smyslu to ještě rozmnožovat elektronicky.

Odkazy na internetové stránky:
www.kirjasto.sci.fi/rbarthes.htm
- stručný životopis R. Barthese od finského autora v angličtině
www.marxists.org/reference/subject/philosophy/works/fr/barthes.htm
- první polovina Barthesovy knihy Základy sémiologie v an-gličtině ke stažení
wwh.nsys.by/klinamen/klinamen_Barthes.pdf
- celá kniha Roland Barthes o Rolandu Barthesovi (autobiografie) v ruštině ke stažení-
www.aber.ac.uk/media/Documents/S4B/sem06.html
- k novějšímu vývoji pojetí denotace a kOf70tace nejen
u Barthese (pozor: vynikající kniha D. Chandlera Semiotic for Beginners, z níž je citovaná kapitola, je zde ke stažení celá)
orac.sund. ac. uk/ ~ osOtmc/ myth.htm
- tři přednášky Tonyho McNeilla v angličtině k Barthesově knize Mythologies s četnými citáty z ní ve francouzštině
www.wright.edu/~eIIiot.gaines/analysisofmyth.htm
- bombasticky podaný intelektuální "pšouk" amerického studenta E. Gainese, který navíc reprodukuje starý Barthesův omyl

MgA. Mgr. Bohuslav Blažek je ředitelem o. p. s. Eco Terra, vyučuje sociální ekologii na FA ČVUT a vede seminář mediální kritiky na FAMU.

 

Comments





    visions :: homes :: register :: forgot password
kyberka  ars morta universum  Web Independant Manifesto