::
 ::




location :: root / media activism... / Tvar a struktura v obrazovém vyjádření

Tvar a struktura v obrazovém vyjádření



Filosofové, semiotici, lingvisté a další vědci již celkem bez velkého pozdvižení uvádějí, že je neexaktní hovořit o objektivní skutečnosti, že je v současné vědě dokonce nemožné vyjadřovat nějaké ontologické kategorie. Uznání pluralistické situace nazírání činí subjektu legitimním jeho neopakovatelné, ničím jiným nenahraditelné vnímání, zároveň však konstatuje, že jeho smysl a jeho výsledek je dán jazykem, s nímž k vnímanému přistupuje. Lidský svět, tedy to, co za svět považujeme, je tak dán instrumentalitou lidského jazyka.

V tradičně chápané výchově, založené na transmisi znalostí, které považuje alespoň v jisté míře za závazné, vyvolává toto tvrzení spoustu pochybností a vzbuzuje nejistoty, neboť nastolujeme-li uvedené předpoklady, je otázka, jaký obsah vlastně mají mít vyučované znalosti. Vytvořit jiný pevný obsah, k němuž by se dalo ve výchově přejít, aby se vyučující i vyučovaní neztratili v solipsismu, je zásadním úkolem pro současné vzdělání.

Problém se vyjasní, když si představíme namísto přírody, světa, reality, na jejímž pozadí člověk vznikl a jíž je tedy podřízen, svět jako interakci subjektivit, jejichž potence v této interakci je dána kvalitou, množstvím a pořadím interakcí předchozích, tedy tím, co nazýváme jejich historií. Interakce člověka a světa nezahrnuje pak celou komplexitu světa, ale pouze tu jeho část, kterou je člověk schopen uchopit v jejím vymezení, v tvaru - v interakci s ní se obě kvality, subjekt i tento tvar vzájemně proměňují. Historie ovšem není lineární přímka, na níž lze všechno snadno měřit, ale právě jistý počet kvalitativních proměn, transformujících subjekt na novou kvalitativní úroveň, zahrnující v jistém důsledku i interakce předchozí. Alespoň pár příkladů: Živý organismus je na jiné strukturální úrovni než chemická sloučenina. Člověk oslabil svoji možnost, aby mu někdy narostla křídla jako ptákům, tím, že vynalezl letadlo. Mezi člověkem a kočkou není v této kvalitativní poloze tak velký rozdíl, jak se někdy zdálo, neboť její život, stejně jako lidský, dosahuje psychologicky subjektivní i sociální strukturální úrovně existence.

Vztahujeme-li se k vyjádření tvaru, a dáme-li zapravdu oné pluralistické nástrojové teorii jazyka, vyvstávají přesto problémy hranic, za něž jazyk nedosáhne (Wittgenstein - o čem není možné mluvit, o tom je třeba mlčet). Některé jevy jsou jasné a zřetelné, jsou viditelné, mají tvar a přesto je jazyk není schopen komplexně popsat. Tvar takovýchto jevů je dán jejich obrazem.

Obraznost jako taková má velmi magický nádech ve všech ohledech. Dnes již méně cítíme tlak božského "talentu", kterého bylo třeba, aby bylo možno tvar správně vyjádřit. Kompetence k vytvoření tvaru, které měl na počátku jen bůh, nesou i po jejich přenesení na některé lidi - umělce - nimbus tohoto neobyčejného původu. Dnes by se mohlo zdát, že namísto boha i talentu tvoří tvar fotoaparát. To je však pro spoustu z nás nepřípustné a tak se rezignovaně domníváme, že původcem tvaru ve fotografickém zobrazení je "sama skutečnosti".

Mají-li však pravdu pluralističtí filosofové, musíme připustit, že podobně jako jazyk nám umožňuje vůbec skutečnost chápat a dávat jí tvar podle jeho struktury, tvary, které skrze svůj zrak považujeme za tvary skutečnosti, byly vytvořeny strukturou našich obrazů. Lidskému vidění jsou vytvořeny tvary lidskými obrazy. Pokud to prokážeme nejen sami mezi sebou, ale také ostatním, začínáme se nalézat u velmi zásadního zdroje lidské existence, neskonale důležitějšího a nesrovnatelně závaznějšího než jen umělecké a estetické prožívání, přestože i to je v tomto zdroji také zahrnuto.

Hlavní podstatou tohoto zdroje je však to, že učí naše oči a nedílně s nimi naši mysl strukturovat realitu, v níž jsme v interakci, do tvarů, strukturálně přesně rozčleněných podle toho, jaké jsme schopni vytvořit obrazy. Tvary, které jsme takto vytvořili, se staly natolik neodbytnými průvodci našeho vidění, že je prostě považujeme za kvalitu světa, vůči kterému jako subjekt vystupujeme v interakci.

Mnozí z vás si mohou myslet, že jsem se zbláznil a že blouzním, vždyť přece židle, na kterých tady všichni sedíme, pochopitelně mají tvar, co by měly mít jiného. Je to tvar židle, který je jiný než tvar naší hlavy, tak o čem pochybovat? Jedině snad kdyby se podařilo prokázat, že tvar židle i tvar naší hlavy mohou být v jistém ohledu tímtéž tvarem, respektive to, co považujeme za židli či to, co považujeme za hlavu, by mělo jiný tvar než dosud. Nikoli však pouze prokázat, neboť nelze při tom zůstat pouze v oblasti jazyka, ale bylo by třeba nechat každého tento jiný tvar než dosud skutečně spatřit?

Co v tomto ohledu ovšem činí výtvarné umění? Od počátku světa přesně naplňuje tento požadavek, o kterém právě hovořím. Jen ovšem téměř pro každého z nás s tou marností, že tyto nové obrazy nepovažujeme za zjevení nového tvaru světa: Jen neradi opouštíme ten tvar a ty tvary, které jsme získali - napřed s pomocí a prostřednictvím jazyka, ale v této době ihned následně i prostřednictvím obrazů - ve velmi ranném mládí a které se v době myelinizace našich nervových spojení tak zatavily do naší nervové soustavy, že je nasazujeme automaticky na jakékoli naše vnímání a téměř výhradně skrze ně filtrujeme naše interakce. Jen nemnozí z nás, za cenu velkých pochybností a často i za cenu přímo životní oběti, jako např. van Gogh či Cézanne, věří těmto novým obrazům jako zjevením nových tvarů světa, tvarů, k nimž ostatní dospějí až o generace později. My ostatní buď tyto obrazy odmítáme, nebo je považujeme za věc subjektivního sklonu jejich autorů. Dovídáme-li se však od pluralistické doby, že žádný jiný, než subjektivní pohled na realitu neexistuje, mohli bychom lépe uznat jejich skutečnou hodnotu a mohli bychom i lépe uplatnit svoji svobodu, vyzkoušet si je ve svém vnímání reality.

Skutečně zasaženi proměnou tvarů můžeme být velmi snadno. Timothy Leary popisuje, v co se jednotlivci promění svět jeho tvarových jistot při konzumaci LSD. V tomto popisu je asi přesně vyjádřeno, jak mohou vypadat zření úplně téhož světa, který máme kolem sebe, pokud by nebyla regulována právě tvary, v nichž se naše civilizace pohybuje a které získala již před desetitisíci let. Neboť co jiného jsou tvary, které nacházíme na paleolitických malbách. Právě vymezení hranic těla na kontinuální existenci zvířete, která žádné hranice nemá, která má jen kontinuitu proměn bez spočinutí a bez statické přestávky.

Tuto relativitu hranice a tvaru jsme schopni poznat velmi zřetelně právě v této době, neboť jejich nazírání se radikálně mění. Jsme totiž schopni prostřednictvím nově odhalených a nyní zvýznamňovaných znaků odhalit v existenci kolem sebe i něco jiného, než stabilní a pevný tvar. Obrazy modernismu nám dávaly signály o narušení těchto hranic již od impresionismu, postupně jsme dokázali odhalit a vyjádřit existenci jako strukturální konfiguraci elementů. Teprve, když tvar přestal být složen z několika dalších tvarů, ale stal se množinou nadpočetného množství elementů, takže naši pozornost bylo možno přepínat od hranic tvaru k procesům vzniku, interakce a kvalitativních proměn elementů, nastala doba, kdy se vyjasňuje, jak také můžeme na vlastní oči spatřit tuto plynulou a nepřerušovanou existenci, její tendence a proměny. Nová média nám dávají možnost přistupovat k tomuto zobrazení nikoli pouze z jednoho místa a ze statického, zabstraktnělého časového bodu, který vytváří falešnou představu o souslednosti jevů, zatímco interakce je multiplicitní a neustávající průběhovou existencí.

Chápat takto nová média znamená dosáhnout cíleně a uvědoměle tam, kde jsme se dosud vyjadřovali v neurčitých pojmech a kde jsme měli nejasná tušení, znamená to vidět nové, dosud nepochopitelné kvality světa skutečně "na vlastní oči".

autor je předsedou české sekce INSEA, vyučuje na IZV UK

Symposium INSEA 2000

 

Comments





    visions :: homes :: register :: forgot password
kyberka  ars morta universum  Web Independant Manifesto